K Zámečku 16, 691 43 Hlohovec u Břeclavi
Ctíme hodnoty našich předků
Hraniční zámeček je klasicistní stavba postavená rodem Liechtensteinů v letech 1816 – 1827, kterou si nechal postavit Jan I. Josef z Liechtensteina na břehu Hlohoveckého rybníka za účelem relaxace a odpočinku. Sloužil tedy jako letní sídlo šlechtického rodu. Tento smysluplný záměr je pro nás výzvou a závazkem a s maximální úctou a pokorou v tomto příběhu pokračujeme. Naším cílem je zachovat památku ve své okouzlující kráse i pro další generace, aby se stala oblíbeným a vyhledávaným skvostem jižní Moravy.
Proč Hraniční?
V době výstavby zámečku náležely pozemky Moravě, avšak v průběhu stavby jej zemská hranice mezi Markrabstvím moravským a arcivévodstvím dolnorakouským rozdělila do středu budovy. Toto významné rozdělení území nám dodnes připomíná nápis na fasádě „Zwischen Österreich und Mähren“ a je svědectvím o tom, že územní hranice vedla až do roku 1920 po jiné linii, než kde jsme na ni zvyklí dnes. Posuv zemské hranice symbolizoval také hraniční potok Včelínek, který byl původní součástí parkové výzdoby. Vytékal z vázy sochy Hygie umístěné uprostřed kašny s jezírkem, protékal dvoranou zámečku a ústil do Hlohoveckého rybníka.
Jan I. Josef z Liechtensteina
Kníže Jan I. Josef z Liechtensteina byl velmi významná osobnost a podařilo se mu upevnit hospodářskou stránku celého rodu. Jako úspěšný vojenský hodnostář hrál významnou roli i ve známé bitvě u Slavkova 2. 12. 1805, kde proti sobě stály hned tři strany – ruský car Alexandr I. Pavlovič, francouzský císař Napoleon I. Bonaparte a císař František II. za Svatou říši římskou. Kníže Jan, v pozici vrchního velitele armády rakouského císařství, vedl své vojsko do bitvy, která se odehrála na jeho vlastním panství Pozořice. A byl to právě on, kdo s Napoleonem vyjednal příměří a 6. prosince na slavkovském zámku podepsal za Rakousko listinu, která definitivně potvrdila rozpad Svaté říše římské. Následně pak obě strany podepsaly 26. prosince tzv. Prešpurský mír. Po napoleonských válkách odchází Jan I. Josef z armády. A v době, kdy habsburská monarchie přichází o rozlehlá území a je devastovaná válkami, bohatý rod Liechtensteinů plánuje rekonstrukce, nové stavby i krajinářské úpravy nejen celého Lednicko-valtického areálu, ale i dalších svých panství.
Historie rodu Liechtensteinů na Moravě
Počátky šlechtického rodu Liechtensteinů můžeme vystopovat v Bavorsku v 11. století, odkud se dostal na území Dolních Rakous. Moravsko-rakouskou větev rodu založil ve 13. století Jindřich I., který patřil mezi přední stoupence českého krále Přemysla Otakara II, od kterého v roce 1249 získal za věrné služby hrad a ves Mikulov. Hrad Mikulov byl prvním panstvím Liechtensteinů na Moravě a postupem času se díky službám českým králům, majetkovým operacím i výhodným sňatkům, územní poměry Liechtensteinů rozrostly o mnoho dalších významných panství, mimo jiné i Lednici a jejich hlavní sídlo Valtice. Liechtensteini se řadili mezi nejmocnější rody na Moravě, zastávali přední zemské úřady, rozšiřovali svůj vliv a majetek. Po více než osm století budovali a dávali tvář krajině, která je dnes jednou z perel pokladnice historického a kulturního bohatství České republiky i Rakouska. V souladu s jejich kultivovaným chápáním úlohy vlastníka rozsáhlých statků vznikla zámecká sídla Valtice a Lednice s přilehlými zahradami a stavbami ozvláštňující přirozeně modelovanou krajinu.
Pohled do historie
Původní projekt zámečku byl navrhnut jako dva hrady, to se ovšem knížeti Janu nelíbilo, protože hrad už měl v podobě Janohradu, a proto musel být projekt přepracovaný. Autorství návrhu bývá připisováno Josefu Kornhäuselovi, Josefu Hardtmuthovi nebo také Josefu Engelovi. Podle projektu zámek realizovali stavitelé Josef Poppelack nebo Karel Schleps. Samotná stavba probíhala na močálovitém podloží, proto muselo nejdříve dojít k finančně i časově velice nákladnému zpevnění masivními rošty a nespočtem do země zatlučených dřevěných pilotů. Až poté mohl být položen základní kámen významné stavby, která přes 100 let sloužila jako letní sídlo šlechtického rodu. V letech 1936–37, kdy se ve vypjaté prvorepublikové atmosféře rozhodovalo o vybudování obranného systému našich hranic, byl Hraniční zámeček zahrnut do této strategie a do jeho zdí byl doslova vybetonován bunkr. V roce 1945 se Benešovy dekrety nevyhnuly ani knížecímu rodu Liechtensteinů, a tím pádem ani Lednicko-valtickému areálu, který po několik staletí vzkvétal. Zámeček se dostal do správy Krajského střediska státní památkové péče v Brně a byla v něm umístěna ornitologická stanice. V roce 1953 byly Lednické rybníky vyhlášeny státní přírodní rezervací za účelem ochrany ptactva, zvířeny i květeny. A faktem zůstává, že i dnes je tato rezervace jednou z nejvýznamnějších ornitologických lokalit v České republice. Dne 3. května 1958 byl zámeček zapsán Československým Národním Památkovým Ústavem na seznam památkově chráněných objektů. Po roce 1990 objekt chátral a prvních oprav se mu dostalo až v průběhu 90. let, tedy v době, když v roce 1996 celý Lednicko-valtický areál zapsán na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Architektura
Zámeček byl postaven ve stylu klasicismu, který se inspiruje především antickými vzory a zdůrazňuje uměřenost a pravidelný řád. Je tvořen skupinou tří altánů stojících na dlouhé, přízemní, terasou kryté budovy, která je vzadu chráněna slepou zdí s toskánskými pilastry. Největší prostřední altán, je zdůrazněn s výstupkem s tříosou toskánskou lodžií, boční altány tvoří velká francouzská okna s dvojicemi vložených toskánských sloupů. Stejně jako exteriéru byla velká péče věnována i interiéru zámečku, který byl honosně a tehdy velmi moderně vybaven. Z původního mobiliáře se však nic nedochovalo.
Rozkvět Lednicko-valtického areálu
Jan I. Josef byl velmi pokrokový člověk a pro uskutečnění svých představ zřídil v Lednici projekční kancelář, kde vznikaly často velmi radikální projekty na přestavby starších budov i projekty novostaveb, které zaplňovaly Lednicko-valtickou krajinu od konce 18. století po celý následující věk. Celý Lednicko-valtický komplex zvelebil a tyto rozsáhlé přestavby jej zařadily mezi největší stavitele tehdejší Evropy. K zámkům Valtice a Lednice postupně přibyly i další stavby a krajinářské celky, jako zámecký park Lednice s novým rybníkem, Minaret, Apollonův chrám, Janův hrad, Belvedér, Rendez-vous, Kolonáda, Nový Dvůr, Lovecký zámeček, Obelisk, Rybniční zámeček, Pohansko, Tři Grácie a v neposlední řadě i Hraniční zámeček.
